Plemena psů
BIŠONCI 9.9.2019
JEN PRO RADOST- Jsou malí, převážně bílí, chlupatí a roztomilí, s jiskrnýma černýma očima působí skoro jako oživlí plyšáíci. Jsou milování a vysmíváni, vynášeni do nebes i zatracováni. O kom je řeč? Přece o bišoncích.
Potkala jsem známou, které jsem před časem po vyčerpávajícím rozboru jejího životního stylu, možností a preferenxí, jako splnění snu o vlastním prvním psu, dporučila bišonka. Tak jak to dopadlo ptám se. Máme ho. No a jak jste spokojení? Odpovědí mi byl široký usměv osd ucha k uchu. Beník je úžasný, chytrý a poslušný, jako by rozuměl každému slovu. Nic doma nezničí a poslouchá, může s námi i do hotelu. proud superlativu jako by neměl konce. Až na závěr se novopečená pejskařka přece jen trochu zachmuřila.- Akorád kdyby nad nim lidi tak neohrnovali nos., Každou chvíli narazíme na rádoby vtipálka, který žertuje na téma obrácené rukavoce, sulcu nA PÉRECH A GAUČÁKA. Nebo se ptá ps a kde? Já žádného nevidím. Když jim začnu vyprávět, že s ním chodíme na cvičák popadají se za břicho nebo si klepou na čelo. Soucitně jsem přikyvovala. Ano tak to opravdu je, i když sitiuace se postupně přece jen mění k lepšímu. Ani na někdejším svazarmolvském cvičáku vás dnes s bišonkem nevyhodí, čím dál běžněji- a leckdy i velmi úspěšně- se učastních nejruznějších kyxnologických sportu. Značná část populace však má stále pojem, že tohle zrátka není pes, ale luxus, titrrná neužitečná zbytečnost., jo takový německý ovčák to bych si dal říct. ale tohle tak namazat na chleba.
hloupé předsudky- někdo má ráýd holky druhý zase vdolky, aneb protu guštu žádný desputát., Ale takové odsudky si chytří, veselí, přátelstí a šikovní biošonky opravdu nezašlouží. A už vunec ne jejich majitelé, kteří rozumně zvářili své čassové a prostorové, finanční a osobnostní možnosti, a mistři prestřižniho pořádného psa ( pokud by ho nezvládali, potenciálního postrachu okolí), so do třetího patra v paneláku pořídili raději malého a skladného, tichého pejska, který nikoho neobtěžuje a s každým chce být zadobře.
málokterý bišonek si osvojí nepříjemné moresy malých psu, kteří- at už v duslůedku svého založrní., nedostatečné socializace, špatné výchovy nebo stracghu- štěkají a vyjíždí a po každém a po všech- Bišonci jsou malí, avšak nebývají neurotický, sebevědomí jim nechybí ale nemyslí si, že jsou pupkem světa., S ostatními psi vycházejí povětšinou dobře. Pro nejtěsnější soužití s člověkem nejsou pouze jako stvořeni, ale stvořeni doopravdy. Nehlídali a nelovili, neproháněli zločince, nepásli stáda. jejich jedinou ulohou bylo odjakživa dělat lidem společnost, a přinášet jim radost. A toto uměni dovedli k dokonalosti.
Společníci napříš staletími- existence malých chundelatých společenských psíku, je doložena od času starých Řeku a Říkanu-
Pro každý životní styl- přitom to kupodivu nejsou žádní choupistivý a přejemnělí pejsci, alespoň ve své většině ne.. Snad s vyjímkou nejmenšího a nwekřehčího, maltezáčka jsou to pejskové sice malí, ale ne zakrslí, pomerně robustní s dobrou kostrou. pohyb,iví a obratní. I když i dnes se s nimi nejčastěji setkáváme,. jak doprovázejí ženy od nejruznějšího věku od tenažerky pio ženy staršího věku, a někdy mohou ve své dokonalé fraguře, a značkových postrojcích a oblečcích působit spíš jako staylové modní doplňky, neznamená to, že v nich nedříme sportovní duch. )
Ne nadarmo předkové bišonku v minulosti vystupovbali v cirkusech a jezdili s potulnými komediasnty. Dnes velmi dobře a nadšeně.- zvládAJÍ AGILITY A JINÉ SPORTY. Na rozdíl od většiny malích plemen je lze doporučit i do rodin s dětmi, s nimiž si- pokud jsou ve vztahu ke psium dobře vychované- většinou dobře rozumějí a rádfi si s nimi hrají. Zkrátka bišonci jsou schopni dokonale se přizpůsobit téměř každému životnímu stylu.
AKITA INU- VĚRNOST AŽ ZA HROB 29.8.2019
Kdo je v+ěrný přítel člověka? Samozřejmě pes. Ale kteří je ten vůbec nejvěrnější? Nejspíš akita inu. Pokud tedy máme věřit legendám.
Každý přece zná příběh věrného psa Hačika- který svému majiteli chodil den co den na nádraží v Tokiu, vydržel to tak dělůat ješrtě deset let poté, co jeho páníčka skolil infrakt, a čekání tedy bylo naprázdno. lidé si toho příběhu psí věrnosti až za hrob všimli,. a Hačiko se stal už za svůj život legendou. Po smrti mu pak v Tokiu na nádraží postavili bronzovou sochu, jeho příběhj byl několikrát zfilmován. Dojemné story plemeni zajistila světovou proslulost, a protože akiti jsou navíc i psi líbivý, monumwentální., vznešení a orientálně tajemní, zájem o ně vzrustal, časem se rozšířili po celém světě a také u nás.
Dvě z jedné- momentálně existují ve dvojím provedení, akita inu a americká akita, jsou dnes především v Evropě považovány za dvě odlišná plemena. i když se společnými kořeny. Ještě nedáívno se jednalo o jedno plemeno. tudižř se společnou historií. jejich předci jsou pradávní špicovití japonstí psi spíše střední velikosti, určeni ke vzájemným soubojum i k lovu medvědu. ve druhé polovině 19století však začalo docházet k jehjich křížení s molosodními plemeny, plemeno se výrazně zvětšilo, ztratili se některé typcké špicí vlastnosti.
Dílo zkáz\y pak málem završila druhý světová válkam nejenom že bylo obtížné za války tak velká zvířata uživit, nejenže se psí kožešina pioužívala k výrovbě oděvu pro vojáky, na dovršení všeho by\la vládou nařízená konfikcace. všech psu s vyjímkou ovčáku.
Někteřéí majitelé akut se na tento zákaz snažili vyzrát tím, že své psy křížili s německými ovčáky. Dusledkem bylo rozdělení již tak zdecimovaných akit.Psi převážně z linie deva, na kterých se výrazně prtojevovaly znaky mastifu a německých ovčáku, se s americkými vojáky vracejícími se domu, dostali do USA. Američané si je velmi oblíbili a věnovali se jejich šlechtění, které nakobnec po mnoha peripúetiích vyustilo, ve vyše zmonovaný vznik dvou plemen.-
Přesto si jsou japonská a americká akita velmi blízko, jsou to velcví, robustně stavěnmý psi se silnou kostrou. Jako všichni špicové mají poměrně trojuhelníkové uši a vysoko nasazenmý hunatý ocas nesenáý přes hřbet. Jejich typické trojuhelníékové oči působí ke zvednutí vnějšího koutku oka jako šikmě.
Americká akita- teprve v roce 1999, po mnoha letech dohadování a sporu, FCI uznala, že rozdíly mezi puvodní a americkou akitou jsou tak velké, že bylo bylo přece jen vhjodné je rozdělit na dvě samostatná plemena se samopstatnými standarty. Nakonec se podařilo dosáhnout i dohody s Japonským klubem, takže během světové výstavy v Mexiku, došlo k oficiálníé rozštěpení akit. V následujícím roce pakl ve všech zemích, kde se oba typy chovaly, došlo k rozdělování na akity inu a velké japonské psy, jak byl někdejší americký ráz puvbiodně nazván.
Čím se liší- Akita inu- Barva- červenobéžová, sezamová, žíhaná nebo bílá,
Celkový vzhled- pes robustně stavěný, ale vyvážený a ušlechtilý, s méně širtokou hlavou.
Americká akita-- má stejné barvby. má větší hlavu a celkově je větší.
ˇVěrost není všechno- Akity jsou bezesporu nádhernáí impozantní psi. Není těžké se do nich zamilovat. zvlášě když předtím zhlédnbete dojemný film Hačiko- příběh psa. Jsou to vyrovnaní, seběvědomí, velmi odvážný, charakterní psi, který disponují neoddiskutatelným charismem. Krása ba ani věrnost nejsou u psa všechno. as akita mi to v běžném životě není uplně snadné. mají svou hlavu, cítí se tak trochu jako páni tvorstva, od cizích psu si nenechají nic lůíbit. Mají za sebou minulost bojových a loveckých psu ( používaný byli dokonce i k lobu medbědu), svěřepýcfh neupjatých ochrancu samoraju, ta občas prbublá napovrch. Jsou nejen velké, ale i silné, nebojácné a rozhodné.
I když jsou po mnoha stráckách obdivuhodné, i když působí impozantně, dustojně a vyrovnaně, i když pánovi bývají neochvějně oddané a věrné a v rámci rodiny jsou věrné, ač bývají vysoce inteligentní a učen,ivé, málo platné, jednoduší ani pohodlní psi to nejsou. duslednost při jejich výchově jwe nutností, stejně jako výborná socializace. většinou bývají doporučovány pro zkušené kynology, ale muže je zvládnout i začátečník. Železná duslednost, odhodlání brát výchovu psa vážně a věnovat se jí plnou vervou a také schopnost se prosadit.